19. 11.
Milý deníčku,
dneska jsem zjistila, že na nadcházející výpravu budeme jen dva vedoucí. Ostatní jsou buď pryč nebo nemocní a dětí máme přihlášených 16!!! Já to asi nezvládnu, pomoz mi. Ať se stane zázrak, prosíííím. (Vše, co jsem napsala, je zveličené!! Děti byly hodné a byla s nimi zábava! Všem přeju veselé Vánoce a šťastný nový rok!!)
20. 11.
Milý deníčku,
takhle jsem si ten zázrak nepředstavovala. Rodiče stále píšou, že děti jsou nemocný, takže nepřijdou. Nakonec jich máme jen 12!!
21. 11. první den akce
Milý deníčku,
děti už konečně spí. Provolejme sláva! Dneska to sice bylo takové pohodové, jelikož přicházely až k večeru a já byla zalezlá v kuchyni, kam děti nesmí. Dělala jsem večeři, tak jsem měla klid. Doteď se divím, že ta večeře byla jedlá… No nic, no. Po večeři jsme hráli deskovky, “…u toho prý budu mít čas na čtení…” říkali. Ehmm. NE. Po kole Dixitu (konečně jsem si ho zase zahrála) jsem šla za ostatními dětmi, co nechtěly hrát hry a dělají binec. Neúspěšně. Ale rozbil se jen jeden talíř, takže pohoda. A pak se šlo spát. Po hádce, kdo kde bude spát a kdo bude spát vedle mě, si všichni konečně lehli a usínali. Tak já pro dnešek končím a jdu si konečně číst.
22. 11.
Milý deníčku,
píšu ti v autobusu z cesty zpět z výletu. Dneska ráno dělaly nepořádek už od 6 ráno, no nevadí. Po snídani jsme vyráběli krmítka pro ptáčky. Byla to zábava do chvíle, než mi došlo, že to zrní je ÚPLNĚ VŠUDE! a to doslova. Už teď vím, že to zrní budu mít i ve spacáku – to bude krásný spánek. Když jsme konečně vyrazili na metro, zjistili jsme, že metro nejezdí. Tak jsme šli na bus (když jsme teda zjistili kam) a z Florence jsme jeli až na Roztyly. Les byl nádherný. Po cestě jsme zastavili u altánku na jídlo a od něho znám cestu domů. Když jsem se o tom zmínila, půlka dětí zaječela, ať mě to ani nenapadne vydat se tím směrem. Neměla jsem na výběr. Teď už neuteču. Už po cestě k altánku děti brblaly, že jim je zima. Cestou na hřiště jich bylo čím dál víc. Ale jakmile zjistily, že si můžou pověsit svoje krmítko, utichly. Na hřiště jsme došli v různých rozpoloženích. Děti převážně šťastné, že vidí hřiště, téměř všechny ale zmrzlé. A my, vedoucí? No, unavení a vyčerpaní z neustálých: ,,Kdy už tam budem?” a „Potřebuju čůrat!!” nebo: ,,Je mi zimaaa!“a ještě třeba: „Já se nudím”, a tak dále, však to znáte. Pak jsme museli běžet na bus. Krása. Snad večer padnou dřív. Anebo taky ne. Večeře proběhla v klidu a potom jsme jim pustili film „Cesta do pravěku“. Museli jsme u nich na střídačku sedět, aby nedělaly binec. A když došlo na večerku, tak tam jsme museli být už oba. Teď ti píšu, když už snad všichni spí, ale přesto se neodvažujeme odejít z místnosti. A já už radši jdu spát, zítra to bude náročné.
23. 11.
Milý deníčku,
tak dneska to byl opravdu chaos! Museli jsme uklidit. To šlo samo. Ale potom? Phe. Všechny děti se rozprchly mezi dospělé, kteří přišli na bohoslužbu. Takže s rodiči jsme je pak museli nahánět. Já jsem teď radši zalezlá dole v klubovně a čekám, až si vyzvednou věci.
…
Jupí, každý už má své dítě a věci, tak snad už to proběhne v poklidu.
Deník vedoucí Ráchel P.
Nejnovější komentáře